Hurá do světa

Jak do krosen?

Po nevelkém rozmýšlení jsme vyrazili s Nikčou na dovolenou na Nový Zéland, bo to bylo nejdál nejdostupnější, magnus nebo kdo našel sice nějaké ostrovy skoro přímo v ose naproti ale nemusíme mít všecko.

V nedělu devátého prosince nás paní Válková odvezla za sněžení a jízdou přes kruháče na trojku do Hranic na moravě na vlak. Košičan nebyl narvaný k prasknutí, ale soukromé kupé jsme nanašli, ale stejně Nikča využila příležitosti kdy pán šel na záchod a rozvalila se přes celou sedačku a on chudák nemohl najít kupé zpátky bo přece nebyl v tom kde je roztáhlá nějaká ženská.

Do prahy jsme dorazili s půlhodinovým zpožděním a jen tak tak jsme doutíkali na druhý autobus co nám segra našla na ruzyň. Na letišti Václava Havla byla bohužel taková fronta že jsme málem nestihli ani záchod a nestihli jsme se podívat na fotky Vaška, které jsou tam teď na výstavě.

Vzůru do červené uličky

Check in i gate, až na frontu v pohodě. Nikča ale musela vylít vodu výměnou za nechání žiletek. Tak nevím co je nebezpečnější... Naše první cesta vedla s ČSA (A319) do amsterdamu kde jsme měli skoro šest hodin pauzu před dalším letem. V Amstru už jsem byl kdysi na návštěvě za Jonym, a tak mě nic nepřekvapilo. Fakt. Na letišti jsme koupili jízdenky, zaplatili kartou a fičeli dvoupatrovým vlakem, za stáleho ujišťování (jestli už jsme na zastávce Amsterdam Central či jestli jsme ho nepřejeli). Vyrazili jsme svižně na krátký poznávací trip. Fučelo, čtyři strupně, a kosa jak sviňa. Nikolku zachválitla hladová a tak za euro jsme zakoupili jednohubku v mekáči, a další obchod za euro kroasant, který byl fakt dobrý. Amsterdam tentokrát nic moc, dost lidí, všude aroma trávy, a neskutečný bordel. Ale sem tam Vánoční stromek měli. Aniž bychom chtěli vešli jsme do červené uličky, kde Nička nemohla uvěřit že to jsou opravdové šlapky v těch oknech bo jedným bylo asi 60 a druhým 16. Žádné frndy, spíše výprodej.

Miru posral holub, asi taky hulil bo měl zelené ...

Kofíšopy a mašrumy na každém rohu, zakoupili jsme tedy lehkou drogu v podobě lízatka s obsahem marušky, ale po pár lízech putovalo do koše bo to byl hnus. Ale vysmáti jsme byli - posral mě holub. Jdu si takhle ulicí, lížu lízatko a naráz z vrchu projektil. Ale odnesl jsem si poznatek, že holubi v amsterdamu taky hulí bo to hovno bylo zelené jako neon. Kaluž mi pomohla vyčváchat čepku a omýt bundu a gatě. Fuj.

Šli jsme si zlepšit náladu na trh, kde nic zajímavého naštěstí nebylo, žádná řemesla, jen blbosti, a tulipány.

Niko, ty tele!

Čas se krátil a tak jsme utíkali zpátky na vlak a na schippol airport. Vůbec nikde žádný gate, jen chtěli pas, gate byl nakonec až těsně před letadlem. Porpvné jsme si s Nikčou vyzkoušěli jaké je to když Vás vyvolávají rozlhlasem. Sedíme si v poklidu na letišti, čteme facebook a naráz slyšíme nám podobná jména. Stres. Spěch. Když přece máme čas, tak proč nás volají? Stres, rozhovor s letušku či jak se jim říká těm branobabám a důkladná kontrola pasů a letenek. Nevím, asi jsme byli podezřelí. Nakonec nás teda do letadla pustili aby jsme se mohli proletět ve stejném letadle jako má Obama. Docela dost místa, sedíme na trojkřesle u okna, a k nám si přisedl k naší nelibosti černovlasý holanďák jak říká Nikča docela sympoš - takže já byl celou cestu ostražitý, ale neměl jsem proč. Borec cestoval do Bankoku sám na tří měsíční výlet aby si prošel kambožu vientnam a pak zpátky. Zamiloval se do letušky, které když bylo nějaké ženskí špatně kolabovala tak se hlásil a nakecal že je doktor kdyby potřebovali pomoc. Naštěstí nepotřebovali, bo zněho pak vylezlo že neni doktor ale pšš a že je trenír gymnastiky. Ale na letušku to zapůsobilo celou jedenáctihodinovou cestu na sebe mrkali, nosila mu kafe, a nějaké prezenty - tři za cestz, které nikdo jiný nedostal. Nakonec letu mu donesla bloček a cigarety či tužky či co to bylo. Jo a "Vy takdy končíte nebo letíte dál" . Končím "Dáte mi číslo?" Jo (tak se to dělá...) Tak jsme se rozloučili a po přistáni jsme měli asi 40 minut na pobyt na letišti v bankoku bo my jsme letěli tím samým letadlem ještě do taipej. V poklidku se procházínme po letišti a stím že jdeme zpátky do letadla na čas se vracíme ke vchodu odkud jsme přišli když v tom najednou nás osloví chlap že jdeme v proti směru a že tam nesmíme. Stres. Spěch, Hledání jiního vchodu do letadla které bylo v druhém patře, museli jsme projít znovu gatem, čas běžel a stres narůstal, nakonec z druhého patra po sto dvěstě třista metrech byly schody zase znovu dolů do prvního k našemu letadlu. Docela dobré poznávací kolečko, škoda že nám to neřekli, nebo možná řekli v letadle kde byl nehorázný rambajs. Ještě že máme špunty do úší, fakt je to super.
Jídlo jsme přecpacní z letadla ale tak nějak divně, voní smrdá všecko stejně jestli je to párek, vepřové, těstoviny, ryby ale jíst se to dá až na nějaké mořské potvory jako dezert které jsme fakt nedávali a zelenou hmotu jako makaróny z návštěvníků. Asi nějaká moderní technologie. Pití dávají tak normálně asi, ale mohli by více, uvidíme teďka na závěrečním úseku - stejná společnost chines airlines ale letadlo velký airbus.
Teď čekáme deset hodin na letišti v TaiPei, ven jsme nakonec nešli bo je to hodinu busem do města, nemáme vyměněné peníze, prší a ještě nějaké výmluvy jsme vymysleli, ale na zpáteční cestě pojedeme bo jsme našli nějakou exkurzi zadarmo po městě, tak doufám že nám nebudou nabízet hrnce. Obchody duty fre drahé jako všude, ale sem tam fakt pěkné věci - musím Nikče fotit všecky výrobky z keramiky a pod, doufám že mě za to někde nezavřou. V Taipeji mají na letišti wifinu skoro všude tak je to super. V letadle promítali filmy nové dle výběru taky dobré, jen nějak zásuvka nedávala proud tak noťas snad vydrží, bo nemáme měnič ještě koupený. Kdyby jste věděli kde se v Auckladnu dá levno koupit napiště. V letadle při jídle teplo při nejídle zima. Teď si du zalézt na letišti na dvě hodinky do spacáku a Nikču nechám udělat korekce.