Konec sezóny v Central Otago - let s go

S hrůzou jsme zjistili, že jsme naše zážitky nezaznamenávali už skoro měsíc, napravíme teď zpětně, bohužel trochu asi redukovaně - paměť neslouží jak by měla, internetu či elektriky se nedostává ale naše, naše láska nemějte strach, stále trvá a i když voda teče dolů do moře, padá z vodopádů tak se Stázina dostane Kubovi za ženu...

Všichni si to musí vyfotit

Nyní už jsme objeli jih, jsme v Dunedinu, ale vraťme se v povídání o měsíc zpět, fotky trošku přeházene bo se sekají při přesunu na svá místa a textu je trošku více...

Leden byl u nás tedy ve znamení třešní a to doslova. S blížícím se koncem sezóny se v práci ale začaly dít věci nevídané, milé i nemilé, a tak jak se barva třešní tmavla krev v žilách zaměstnanců otrokářů se měnila ve vroucí lávu. S mírnou nevolí jsme přijímali fakt že za námi stále chodí supervisor se špatnými třešněmi které pouštíme do exportu namísto lokálu. Tato nevole se ale postupem času stala příčinou cítění křivdy jak je možné že za druhou půlkou týmů nechodí skoro vůbec a přitom mají na páse stokrát více třešní nežli my a tudíž není možní aby neměli chyby, když my jsme jeli třešni po třešničce a měli stěží minimální plat. Oni jeli dvěstě koláčů za den...

Hrajeme šachy

Až jednou se náš člen týmů kouzelník jsme mů říkali, původem z argentiny rozhodl otestovat princim kontroly našeho pásů, jelikož se k nám donesla z tajných zdrojl zpráva že má kontrol schovaný za plentou kontrolovat dvacet třešní a pokud je v nich pět špatný přijít, ale u nás byl prostě furt. Jeho testovací past zklapla a po diskuzi s Emou, takovou šéfkou, bylo jasné že systém kotroly naší čínské kontrolorky je špatný. Debaty, nevraživé pohledy, nadávky byly dopoledne jen mezi českými tými postiženými totou snaživou či krvelačnou šelmou. Energeticky hodnotný oběd v podobě Lemon Pepper tuňák dodal Nikolce bojovnici za lidská práva a práva pracujích odvahy a šla se na férovku s červeným obličejem, nabehnutými žílama na krku zeptat naší čínské kontroly jak to jako dělá tu kontrolu. Samozřejmě že prý tak jak se má, ale my jsme věděli že je u nás třeba pět minut a to prostě pět špatných třešní musí najít i kdyby nechtěla a tak nička strašidlo udělala bububu.

V OldCromwelltown děláme stejk

Jakoby mávnutím proutkem se po této události hned odpoledne kontrola neukázala a my jeli jako střely. Další dva dny jsme se zlepšili natolik že v neděli jsme udělali dohromady 180 košů a po v úterý už 480. Bohužel to nikomu nepřišlo divné a tak prostě jsme makali a supervisori jen čuměli, ale že by se pídili po důvodu proč jsme dva týdny trpěli a dělali minimálku když jsme mohli mit jednou tolik...no nocomment. Bohužel jsem toto zjistili poslední týden sezóny a tak už jsme nemohli ztátu dohnat. Navíc nás dokonce začali zpomalovat že prý máme na páse hodně třešní - prostě kokoti je slabé slovo. Poslední čtyři dny udělali podraz v tom že snížili cenu kbelíku z 1.3 na 0.9 s odůvodněním na dobré třešně což byl nesmysl, takže jsme si vydělli vlastně zase houby i když jsme dělali 170 košů na jednotlivce jako nic.

Učím se pít

Konec sezóny se neohlašuje, neřeknese se ani díky za práci, a tak jsme s prací skončili vlastně na den měsíc po jejím započetím, pak se sice dělali ještě dva dny, ale to už děalali jen pravičáci a aktivisti - celkově 3 týmy z 15ti. Záverečná párty jak nám bylo naznačováno v průběhu že nakonci bude byla ale co víme už jen z doslechu pro ty tři týmy a ve velikosti a kvalitě třešně určené pro marmeládu... my už v tu dobu šlapali kopce v národním parku..

A co jsme podnikali v lednu po práci? No zažívali legraci na našem domově, na který vzpomínáme když se teď bojím ulehat ke spánku. Jednou týdně jsme chodili na fakt luxusní bazén, nějaká ta kafíčka byli. V keramické dílně jsme byli čerpat inspiraci a raz na internetu před luxusním hotelem jsme zakempovali a v monterkách v kořených sedačkách pak ledovou kávu pili a poslouchali koncert nevidomého klavíristy. A plánovali - nikča plánovala neboť je tady na zélandu velitelka.

Babinec

Češi

Párty na mole. V lowburnu jsme pařili s českými osadníky na mole a bylo to super. Potkali jsme nově šumperáky co dostali pokutu za to co neudělali ale napráskali je kiwáci a policajti jen vybrali bez dotazů pokutu, Krista s Kubou dorazili a RobinHood ses vou Marion samozřejmně nechyběli. Nějaká ta vinka, pifka svíčky a kačeny - pohodka s sranda.

Po párty když už jsme se rozhodli na poslední dva dny po dvou denní pauze v práci dále v otročině nepokračovatjsme plánovali vyrazit na Mt. Pizza kde KK byli a vynachváli ji. Ale ranní počasí ukazovalo za mraky a tak jsme to vzdali (po obědě se jak na sviňu vybralo ale to už nemělo cenu bo je to výlet 5 a 5 hodin) a my dali sbohem lowburnu a vydali se dál do Queenstownu.

Než jsme však nadobro opustili Cromwell zajeli jsme ještě na prací výlet do Alexandry, tentorkáte ne načerno do kempu bo strachu tady máme dost ale za pěkné čtyči koláče do místní Loundry, koupili v místním Warehousu motorový olej abychom ho mohli dolívat do našeho karlíka, který ho naštšěstí nepije jen mu trošku kape. V Clydu, kterým jsme zatím jen projížděli a nachází se hned vedle alexandry tam kde je ta velká vodní elektrárna jsme nasáli atmosféru starých časů a opět poznali několik zélandsky - nejlepších věcí, které ve skutečnosti vypadají jako obyčejná galantérka, výhled od cesty a tak ;) Ale kafčo opět nechybělo, dokonce i s kámoškou číčou. Nikoušek šikula málem skončil v řece, naštěstí to odnesla jen mokrá bota - hold po pivě se člověk motá (Ano Nikča začala pít pivo, sice takové to zápaďacky sladké a dva loky ale i to je pokrok, než se vrátíme tak myslím přesedlá na R12)

Při zpáteční cestě jsme s chutí obočili na polňačku vedoucí souběžně s hlavní hightway a pomalu si to šourali kochajíc se přírodou, ani nám nevadilo delší couvání bo ty džuzny přejet byl velký risk kterému jsme našeho karlíka nechtěli vystavovat.

Pěkný měscíc v Otagu to byl, sic pracovní ale relativně pohodový.

Fučelo jak cyp, pilo se jak cyp

Identifikace pikerů - lepí kódy na kýble

Na vyhazov

Romantika v Lowburnu

Dříč

Trubka do supermarketu = nekupujete v obchodě třešně

Na vyhazov

Exportní pás

Třešně do Ameriky

Dva týmy z ČR

Na mole ve spacáku

Na lovu

Kachní infarkt

Přestávka

Náš tým - argentický boj

Ježečky = největší jídlo týdne

Keramika

Jezero

Model

Icekofé

Clyde

Hospoda

Sadíme kvítka

Hodiny

Falšujou staré baráky

Před nehodou

Po nehodě

Výhled na Clyde

Pereme v pračkách za 20minut ve studené za 4$

Kočky

Králici

Mají tu všude historic bridge

Timelordi

Alexandra clock

Dunstan

To nevím co je, asi proti sesuvu či čemu

Sušíme

Už nesušíme, ale paříme

Poslední pařba na mole v lowburnu

Vinohrad

Po cestě do qvinstownu

Čarodka

Královnino město se nás chystalo přivítav vlastně podruhé, prvně na silvestra nám nadělilo novoroční déšť a nyní opět při příjezdu plná parkoviště. Proč? ...po cestě k němu jsme se snažili zažít co nejvíce a tak jsme zastovovali na skoro každém lookoutu a kochali se pohledy do nám popravdě již trošku okoukané holé krajiny s místy opravdu malebnými zakoutima. (Píšu nějak divně nějak pražsky a divně, ale to to prostředí a moc krve v hlavě tak soráč ;) dejte doláč a budu psát lepší :-D - místní zvyklost)

V Bannok vally, nikolko prosím oprav to, jsme se šli mrknout na nejstarší bandžídžamping na zélandě, které se skáče z 40 metrů z mosta. Zrovna skákala tak 12ti letá holčina - machr. Zázemí mají udělané fakt luxusně z venku to vypadá jako malá unimobuňka ale ve vnitř je to něco jako policejní budka doktora who s nebezpečnýma schodama na kterých se Nikolka málem zase rozbila. Nička mi někdy říká taťuldo bo ji docela často, prý furt za něco sprdávám, ale když vidíte že jsou před ní schody a ona se kochá nebesy...bere žhavý vařič rukama obalenýma pro bezpečí silonovou bundou či dává mastnou pánev do našho lože nezbude vám trošku jí poradit, no ne? :-D

Kousek od Jumpingu bylo krásné vinařství ke kterému se jelo po klasické štěrkové cestě která vedla nad dvěstěmetrovým (tak sto no...) srázem, bezpečnost moc zélaňdánum nic neříká. Víno jsme si nedali ale ježibabu na kole vyfotili a spěchali do Kvínu.

Kvín nás přivítal plným městem lidí, kteří se účastnili Gardens parády, což bylo asi 6 stánků z ničím, jeden z klobáskama na který se stála asi dvacet metrů dlouhá fronta a pak skupinkami většinou podnapilých lidí. Osobně mi přijde kvínstaun jen jako pařící město a město pro turisty, co tu jsme tak se furt někde kalí, trošku to přípománalo hippí léta což se nikčce líbilo ale já osobně moc nemusím pohledy na zhulené a ožralé lidi tvářící se jak jsou frí a přitom platí nehorázní prachy za backeppery bo se bojí spát na ulici kde je pokuta dvěstovky na osobu a dělajíza minimálku na sadech, to mi moc frí nepřijde. Navíc poslochali rádoby repera který repersky mluvil k publiku a na zádech v baťohu mnělk scovaného asi tříletého klučinu. No prošli jsme kvín, nějaké ty galerky a pak zapadli do nejlepšího burgeru v centru - ferrburger fakt doporučujeme - opravdové maso, slušné ceny a fakt mňam. Fronty lidí to dokazují.

V podvečer jsme se vydali na další cestu tentorkáte do glenorchy a dále do místa našeho treku, ano treku - nikča mě prostě donutila jít do kopců. Město je vzdálené asi hodinu jízdy kolem jezera nahoru dolu zatáčky. Pak jsme museli další hodinu jet do kinlochu po prašance asi dvacítkou kde byl kemp za šest a kde jsme si uvařili námi oblibené špagety s česnekovo rajčatovou omáčkou a unaveni po celém dnu cesty zalehli u jezera a hotelu - široko daleko nicm a na černo se spát nikde nedalo bo je všecko soukromé a každé, každé pole je oplocené. Vyrábět tady plotynebo aspoň pletiva tak jste milionáři.

Vinohrad building

Čistá voda

Bungeejumping

Ekologie tu je na prvním místě

U nás ale vede jídlo

A kochačky

Teda vlastně více jídlo...

Ovečky

Cesta do Glenorchy

Usínání v Kinloch