Útěk na jižák

Stává se Vám taky že třeba když jedete na sedadle spolujezdce tak se přistihnete, že přemýšlíte jestli jste se v posledních pěti minutách vůbec nadechli? Já tady na zélandu to mám skoro pořád. I když sedím na sedadle stejném jako u nás, tak volant ovládá to bloňďaté řidičské monstrum, které se sice pomaličku zlepšuje ale je to stále záhul. No tak teď jsme se vydali na 1200 km dlouhou cestu do Jižní Alexandry. První část cesty tedy začala po opravě našeho Karlíka, dočepování plné nádrže, docela nám to žere kolem desíti, ale Estimy žerou stejně co jsme se měli možnost bavit.

Docela to uběhlo a my našli krásné místo na kempování se splachovacími záchody u Krav, kde jsme byli navíc úplně sami. Je to severně od Norsewoodu a fakt super. Jen pitná voda a sprcha chybí, ale jinak luxus. Ráno jsme si trošku po dlouhé době pospali, já vypil večer tři třetinky Tui - docela dobré místní pivo s Vránou či něčím podobným tak jsem spal jako medvěd. Další zastávkou byl Palmerston North kde jsme chytali u zavřeného íčka wifinu, byli se podívat na mši v kostele, který působil úplně jinak než naše svatostánky, a poseděli v parku a koupili na další den za šest palackých trajekt.

Delší kus cesty zvládla nička až na konečnou krizi docela v klidu a po večerní procházce Welingtonem, nejhnusnějším kafem ve starbagu, už nikdy, na minutku nakouknutí do muzea of new zaeland jsme vyjeli hledat místo na spaní, bo za 50 doláču all exclusive na parkáči v centru fakt né. Místo jsme našli ve čtvrti Nagio, kde to bylo luxus i s krásnými záchody. Asi furt píšeme a rozplýváme se nad záchody, ale je to důležité a dost to o tom místu řekne. A válci s tím mají docela problém... Takže novozélandský večer štedrý byl brzo usnínací u kruháče kde do jedenácti jezdily auta ale jinak pohodička. Středeční ráno jsme si přvstali s obavou jestli nastartujeme Karlíka bo jsme nechali celé odpoledne svítit vnitřní lampičku která se rozpálila doběla. Ale naskočil a s tříhodinovým předstihem jsme dojeli na checkin na trajekt.

Nikča měla zase narážky že jsem jak důchodce co stává v autobuse o pět zastávaek dříve aby tu svou nepřejel ale jistota je jistota. S vidinou sprchy na trajektu jsme se nalodili a pak opět vystřízlivěli - žádná sprcha, jen čistá voda sledem ostatní za nehorázné money. Nikča je docela špatná ze svých představ jaké to tu bude ale teď sedíme na kafíčku v suprovní hospodě na východním pobřeží u Kakerengu a čekáme jestli ten tajfun co říkali v rádiu přejde. Na cestě proti větru tak 15ms se jede fakt blbě - ale jelikož jsem si už zvykl na nikčin hadí styl jizdy nepozoruji větší rozdíl, snad jen s rychleji padající rafičce fuel měřáku. Jo mám se prý těšit na super sprchu zadarmo bo "v tajfunu je to prý boží!":Nikča (Einštajnek).

Cestu z Pictnu do Alexandry jsme zvládly za 3dny, šlo by to rychleji, ale kochali jsme se krajinou.Jižní ostrov se od severního docela liší, hlavě v tom, že pořád musíte sledovat ručičku množství paliva, jelikož vesničky jsou zde více roztahanější, cesty kroutívé, pořád jste nahoře nebo dole a bez paliva to nejde. Všude se tu pasou ovečky, krajina je kopcovitá a vyprahlá. Kopce tu nejsou zelené tak jako u nás, ale žluté a skučí po dešti. Cesta to byla dlouhá, během níž jsme spali v jednom strašidelném DOCu (DOC spravuje místní síť kempů).A natrefili jsme na jeden příjemný kemp (příjemné a nepříjemné kempy určujeme většinou podle ceny, na spaní nejsme fajnovky, popravdě už jsme se nemyli 5dní, ale když dáte za přespaní v kempu 40dolarů, pak kemp shledáváte ne moc dobrým už s principu) Většinu cesty nám propršelo, míjeli jsme Kaikuru a jeli dále silnicí která rysovala moře, když se nám zdálo, že máme vidiny. Vlny se dmuly, moře pryštělo a na útesech se odrážel obrys nějaké velké šelmy. Promnuli jsme si oči, a raději zastavili na blýzkém odpočívadle. Když tu jsme je zahlédli. Celá lachtaní kolonie s malými lachtančaty které ječely až husí kůže naskakovala a plácali těmi svými plácačkami na vrch vodních skalek. Bylo to roztomilé :) Třetí a poslední den naší cesty jsme zastavili na chvíli u pláže, protáhnout nohy, hledat mušle, blbnout, však to znáte, když tu Mira zakopl o ležícího lachtana, nejdřív jsme si mysleli, že je mrtvej, byl polomrtvej. A tak jsme si s kamarádem lachtanem udělali pár fotek, popřáli mu hodně zdraví a jeli do našeho konečného cílé, hlavní oblasti třešní Nového zélandu 1400m vzdálené Alexandry. Naše představi se zase nějak lišili od skutečnosti, čekali jsme zelené sady plné červených třešní a cedule s nápisem: hledáme pracovníky, jojo.

Do alexandry jsme přijeli v pátek před silvestrem přesně o 10mninut později než končil pick.nz. Nutno říct, že alexandra a celkově region otago (třešňový ráj) je vyprahlá sutina, na které cestou z Omaru nerostl žádný strom. A pole s obilím tu zalévají obrovskými rozstřikovači. Smířili jsme se s týdení novoroční dovolenou zaměstnanců pick.nz a rozhodli jsme se další den práci hledat sami. Nejvíce unavné na pobytu zde na novém zélandu je každodení starost a hledání, kde budeme spát. Zdá se to jako hloupost, ale jen ten kdo tu byl nebo spíše je v těchto dnech, jelikož zákon o zákazu volného kempování vyšel teprve vloni, ví co myslím. člověk si myslí, proč nezajedeme někde na polňačku, ale jak, když tady vede jenom jedna hlavní silnice a z ní malé soukromé cestičky k odlehlým domovům, toť vše. To je asi ten důvod proč novozélandani maji přírodu tak nádhernou- nevede k nim přístupová cesta, a tam kde by vést mohla je zase soukromý pozemek. Přes v šechný kopce, kopečky, políčka, vedou elektrické drátky s ovečkama uvnitř a nápisem soukromý pozemek. Avšak přišli jsme na jeden způsob. První den jsme ještě přespali snad na jediném místě na kopci u skal se strachem že nás zatknout bo to bylo hned u hlavní cesty další noci jsme se ale osmělili a na můj nátlak nikča oslovila troje obyvytele u jejich domů,jesli můžeme přespat před jejich barákem a dvakrát jsme byli dokonce pozvání dovnitř.

První Babička nám nabídla superní citronovozázvorovou limonádu a pokecala a druzí starší manželé nám dokonce nabídli sprchu a mohli sjem si vyprat prádlo, udělali nám večeři kdy jsme dostali uzené a otevřeli láhev vína z místních sadů, děda aby si mohli na důchod dopřát musí pracovat u místního vinaře, jinak by to z důchodu utáhli jen těžce ()takže jsme viděli jak to u nás bude za pár let vypadat ;) - práce až do smretelného loža. Pokecali jsme, ráno nás čekala snídaně - prý pravá kiwi, vařené volí oko s toustovýcm chlebem. Byli to super dvojka co poslouchala na icomech cébesku na rádiu - kamionáky policajty a tak. Ráno jsme se vdali hledat práci na elbourg roud či nějak podobně kde jsou sady, nakonec jsme našli naše vytoužené summerfruti kde jsme trošku zalhali o našich schonpnostech ale byli jsme přijati a to jsme si odvděčili v super restauracai, zahradní, kde si nikča koupila ledovou kávu kterou ještě svět neviděl - fakt super. Nadšený jsem byl i já i když jsem byl mrzout bo jsme měli pracovat až od 3 ledna a tak zase pár dní v prčicách. A to nakonec totálně bo následující tři dny propršelo a tak naše sbírání se protáhlo až do 5tého ale to jsme měli už práci jinnou více dále...

Tučňáci Mroži Tuleni Lachtani Lvouni - kdo to pozná?

Děcka

Strom to je on

V doc kempu

V botanickém parku

Starouš

Pěkné lavky

Nějak se nám to tu dětmi

Na pláži kde člověk na různé věci naráži

V noci už ani nevím kde

Beach

Klacek Macek

Kuchař

Geodet

Co v autě objel svět

Njelepší káva zatím

Nocleh v Alexandře

Super kavárna

Stonetable

Opalovačka nad vařičem

Fandíme 22

Styl a formu tomu dáme někdy, a fotky taky doplníme... je to tu krizové s internetem takže tři týdny zpětně ;) ale nebojte za pět měsíců jsme doma... .